Můj milý deníčku aneb Tož vitajte!

Nikdy jsem neměl deníček. Myslím, že za to mohla spolužačka Pavlína Krátká, vedle které jsem seděl v 6. třídě základní školy. Jejích šest pokusů začít si ho psát prý vždy skončilo prvním zápisem „Můj milý deníčku…“ a to mě dokonale odradilo. Když se pak začalo na internetu objevovat víc a víc blogů, zjistil jsem, že potřeba někomu něco pravidelně sdělovat se ve mně určitě nenachází v takové míře, abych si blog zakládal. A tak jsem to dlouho zvládal bez deníčku i bez blogu.

Toto všechno mi vydrželo až do léta 2015, kdy jsem na The Zeitung dokumentoval svou přípravu na Army Run. Psát každý týden jeden příspěvek byla perfektní škola disciplíny. Dokopat se jednou za sedm dnů sednout nejpozději v sobotu večer k noťasu a sedět tam tak dlouho, dokud nebudu mít na neděli smysluplný článek o tom, jak pokračuje trénink, bylo vlastně takovým (copywriterským) tréninkem samo o sobě.

A když jsem se rozhodl spustit vlastní web, věděl jsem, že blog tam určitě chci.

Tož vitajte! Co můžu nabídnout? Něco odborného (reklamní textařina, marketing, média atp.), něco volnočasového (vaření, cvičení, kultura) i něco osobního (No co, myslíte, že copywriter nemá osobní život?). Prostě od každého něco. A i když se mnou možná nebude někdo nesouhlasit, protože tento web je pracovní (a profesní), tudíž by tu měly být také pouze a jen stejně laděné příspěvky, mám na to jedinou odpověď – vážně se mi nechce jinde zakládat další blog, kam budu psát zase jen nepracovní věci. Nehledě k tomu, že v současné době (a pro freelancera zvlášť), se pracovní a soukromý život tak prolínají (a dá se z nich oboustranně čerpat inspirace), že možná ani občas nebudu vědět, do jakého chlívečku ten který post dát.

Snad budu v pravidelnosti úspěšnější než má spolužačka Pavlína. 🙂